17. Povánoční úklid

Tak jsem si pěkně pohověla v náruči vánočních svátků a intenzivně prožívala vydobytý časoprostor i pohodu. Jak je ale v přírodě (a v mé mysli rovněž) obvyklé, volný prostor má tendenci rychle se zaplnit, neřku-li zabordelit. A vida, bez zbytečné řečnické omáčky jsem u jádra dnešního povídání:

Stále, celý život řeším v různých obměnách totéž: Jak si udržet ve věcech a myšlenkách pořádek, když mě toho tolik zajímá, tolik se mi toho líbí, tolik toho nasbírám, nafotím, sepíši, vymyslím, naplánuji... Všechny mé pracovní stoly se v určitých obdobích zvrhnou ve skladiště nedokončených plánů. Přesněji řečeno, každá volná plocha se stane pracovní plochou, která se posléze mění v již zmíněné skladiště.

Aby však nevznikl mylný dojem, že jsem kdovíjak zvlčilá nepořádnice - miluji pořádek, dělá mi dobře a uklidňuje mě. Dokončování a uzavírání jsou pro mě jedny z nejuspokojivějších činností. Neustále buduji a přebudovávám systém ve věcech a informacích. Označuji krabice zřetelnými nápisy, zakládám šanony a tématické složky. Rovnám podle barvy, ročníku, materiálu či velikosti. Třídím na A) potřebné, B) potenciálně potřebné a C) pravděpodobně nepotřebné. Většinou s lehkým srdcem vyhazuji objekty ze skupiny C. Určité bojovné rozpoložení mi umožňuje zbavit se i předmětů skupiny B. Skupina A je však nedotknutelná, z mé náruče by ji mohl vyrvat jen požár nebo stěhování do domova důchodců. Ani jedno z toho není na pořadu dne.

Co tedy s přerostlou množinou A? Jistá populární japonská uklízečka nabízí jednoznačný návod - VYHODIT. To však není nic pro mě a také letos se vydávám trnitější cestou: 

Omezím poněkud okruh svých zájmů a usměrním vášeň pro sběr dat i předmětů. Přelom roku je k tomu ideální příležitostí. Ze stovek až tisíců fotek sestavím jedinou fotoknihu dokumentující celý loňský rok. Jedna, maximálně dvě dvojstránky na měsíc!!! Věším na zeď nový fotokalendář výměnou za ten starý, do kterého lze ještě vlepit nějaké ty upomínky na proběhlé události. Co se do něj nevejde, musí bez pardonu do koše. V rámci sváteční psychohygieny zapíši, co se povedlo i nepovedlo, za co jsem vděčná. Stal se tedy kronikou uplynulého roku a bude náležitě archivován. Do toho nového zase sestavíme seznam plánů a velkých přání, který, dá-li Pán Bůh, vyhodnotíme za rok. Tu chvíli, kdy spolu probíráme minulé a rovnou promýšlíme budoucí, mám moc ráda. I přesto, že netuším, co se semele třeba hned zítra.

Ano, deníky, zápisníky a kroniky jsou metodou, kterou už od mládí průběžně mapuji a prohmatávám svůj život, nic jiného s tím nesvedu. Protože čas, ta ústřední a potměšilá veličina, plyne nezávisle na mé vůli, je k nezastavení a odměřuje všechny dny života mého, řečeno obratem Bible kralické.

To mi hnedle připomíná, že už celá třetina milostivého léta je za mnou. Využila jsem dosud každý den. Pořád mám před sebou kopec krásných nápadů i úkolů a zatím se zdá, že je to těžko vyčerpatelné. Na školu a obzvláště na lidi v ní vzpomínám s láskou, jen manžel mě občas upozorňuje, že hovořím v přítomném čase a přitom bych o svém pobytu tam v podkroví měla používat minulý. Jako bývalá kolegyně a bývalá učitelka.

Zatím ale stále nevím, řečeno slovy Jiřího Macháčka, "jak moc bejvalá". Jisté je, že ta pauza mi prospívá na duchu i na těle a aniž mohu radit... prospěla by mnohým.

Takže ať už jste vstoupili do Nového roku s libovolnými plány, přeji Vám pokojnou plavbu, lásku a mírným zpomalením stále vpřed!