16. Zpráva o milostivém létu začátkem zimy

Společně a zcela bezděčně se blížíme k bodu zlomu, kterým je zimní slunovrat. Bude nejkratší den a nejdelší noc, začne kalendářní zima a symbolicky se nám opět narodí Spasitel. Od té chvíle se začnu zase prodlužovat dny, budeme vyhlížet předjaří a poněkud ustoupí ta koronavirová šlamastyka, ve které se rácháme bezmála dva roky. To jsou samé povzbudivé zprávy. Nejspíš jste postřehli, že kromě mě vyhlásily milostivé léto i státní instituce a někteří dlužníci si díky tomu budou moci konečně vydechnout.

Takový advent, jako je ten letošní, jsem nezažila od dob své mateřské dovolené. Místo pracovního spěchu, pokusů dostat do žáků plánované učivo (jedno učitelské moudro říká, že co se nenaučí do Vánoc, to už se ve zbytku školního roku nestihne), organizování dobročinného jarmarku, shánění dárků pro obtížně obdarovatelné příbuzné i návštěv trošku povinných vánočních večírků dělám docela jiné věci.

Procházím se rozsvícenou vyzdobenou Prahou. Byla jsem na krásném koncertu v Rudolfinu, kde Luksovi muzikanti dávali Bachovo Vánoční oratorium. Setkávám se s přáteli. Pracuji na svých barevných kouzlech v klidu a beze spěchu. Peču cukroví pro radost (to jsem ale dělala vždycky). Dávám do pořádku četná zákoutí své domácnosti. 

Mnoho času trávím v malebném sklepení Betlémské kaple, kde jsou spousty ozdobených smrčků, lidových betlémů, vůně perníčků, čerstvého chleba a horké medoviny. Na starobylých trámech, zčernalých fošnách, malovaných truhlách, jarmarách i kamenných stěnách je vystavené autentické nářadí. Kosy, valchy, necky, džbánky, točí se mlýnské kolo, jsou tu ponky pro truhláře, řezbáře, skláře, pec na chleba, starodávný tkalcovský stav i kolovrat a všechny ty věci vytažené z pod slámy ve stodole, které miluji. Je to pro mně skoro ráj, protože tam potkávám lidové řemeslníky jako jsem já, se kterými si povídám o jejich práci. Předvádím některá řemesla návštěvníkům. Hraju koledy na harmonium nebo na zvonkohru. Prodávám v krámečku spousty ručně a s láskou vyrobených vánočních drobnůstek. Když tam přijdou malé děti, vyšplhají na lavici před pultem a pak s rozzářenýma očima prohlížejí všechny ty andělíčky, prasátka a zvonečky. V ruce žmoulají svoje korunky a vyptávají se, co si za to mohou koupit. Je to čistá radost, vést hovory s takovými zákazníky. Dozvídám se od nich spoustu zajímavostí. Například, že v lesní školce mají jurtu a než pro ně přijdou maminky, tak tam po obědě odpočívají ve spacácích. Nebo že u babičky Jarmilky pekli perníčky a pak všechno spadlo na podlahu, kde to očichávala kočka. A že strejda taky umí vyřezávat podobné figurky ze dřeva, jenže větší.

Díky nim jsem si uvědomila, že děti jsou lidi, kteří mě stále inspirují a se kterými ráda trávím svůj čas. Že mi teď trochu chybí. A že oni nebyli hlavní příčinou, pro kterou jsem se ve školství cítila tolik vyčerpaná. Protože malé děti nejen berou, ale i štědře dávají nazpátek. O Vánocích se to všechno ještě zvýrazňuje. Nevím, jestli je tohle poznání také nějakým bodem obratu, mohu však prohlásit, že v ještě říjnu bych to takhle napsat nemohla.

Jak je vidět na mém případě, aby se člověk uvnitř srovnal, potřebuje nejen odstup, ale i čas. A musím říct, že mě nesmírně těší, když mohu říkat: "Čas, ten teď opravdu mám."

Totéž přeji ze srdce i všem svým přátelům.

Zpomalením vpřed!