12. O ceně a hodnotě věcí

Číselně vyjádřenou hodnotu předmětu, tedy jeho cenu, tvoří nejen náklady na vznik té věci či služby, ale také vztah mezi poptávkou a nabídkou. A samozřejmě ještě další složky, ale toto není ekonomický sloupek a já nejsem ekonom.

Jenom vím, že pouze zbrklý člověk zvolá před vánočním stánkem: "Cože, svařák za stovku? To se zbláznili! Ten mě doma vyjde maximálně na dvacet korun!" A lakotně si ho nekoupí s vidinou, že si ho doma raději lacino udělá sám. Ale pak si ho neudělá, protože zrovna nemá doma červené a badyán a svitkovou skořici a je s tím patlání a on na to stejně doma nemá už chuť. A možná by to ani tak neuměl, jako to umí stánkaři, kteří ho připravují každý den… Takže nakonec, až půjde příště přes ten vánoční trh, si jeden kelímek koupí, protože venku v zimě prostě chutná tak, jako nikde jinde. Svařák ve správnou dobu na správném místě zkrátka má svého kupce, protože jeho hodnota je nezpochybnitelná.

Dneska ale nechci psát ani o svařeném víně, nýbrž o věcech, které možná původně neměly velkou hodnotu, ale čas a okolnosti z nich udělaly vzácnost. Nedávno jsem šla kolem starožitnictví, které bývá zdrojem nepotřebné veteše i velkých individuálních pokladů. Ve výloze toho krámku seděla postavička, kterou jsem důvěrně znala a která mi skoro vehnala slzy do očí.

Přes sklo na mě koukal oranžový plastový medvídek, jakého míval náš Kája. Narozdíl od toho ve výloze jeho medvěd už neměl ručičky (pardon, přední tlapy), ale jen pahýlky tvořené kulovitými klouby. Přední končetiny můj starší bráška odstranil asi už jako batole, protože já jsem ho nikdy s ručičkama neviděla a to jsem jen o rok mladší. Navzdory medvídkovu zmrzačení byl tento velmi milován a Kájou hýčkán. Býval naším častým pacientem, když když jsme si hráli na doktora, dostával od něj svačinu ze lžičky, až měl čumák celý upatlaný ovocnou přesnídávkou. Podnikal i všelijaké akrobatické kousky. V Kájových rukou se nebál létat vzduchem, šplhat na strom zavěšený za pahýlky, škrtit se na švihadle, skákat na trampolíně vytvořené z prostěradla a ochotně figuroval v mnoha dalších kouscích. Snášel i fáčování, které narozdíl od něj nesnášel Kája, jehož ekzém na rukou si často vyžadoval tlusté vrsty mastí a následný převaz bavlněnými obvazy. Ty mu nikdy na rukou nevydržely dlouho a přecházely na medvídka.

Býval jeho společníkem při častém stonání a stával se i zaujatým posluchačem raných hudebních produkcí mého bratra. Jednu z nich si pamatuji velmi živě. Kája s prkénkem v ruce předstírá, že hraje na elektrickou kytaru a velmi zaníceně produkuje neslýchané drsné zvuky: "Medvídku, já ti zazpívám písničku." Načež spustí: "Čůry báry čůry báry…", zmítá se přitom jako zkušený rocker. Večer si bere medvídka do postele a starostlivě ho přikrývá až po bradičku. Nijak nevadí, že medvídek není měkoučký, plyšový, ale vyrobený z tvrdého plastu. I tak je předmětem jeho něžné lásky a běda, kdyby mu chtěl někdo ublížit.

Tohle mi proběhlo hlavou, když jsem za sklem uviděla dvojče Kájova medvídka. Šla jsem se dokonce zeptat dovnitř, co by stál. Nakonec jsem ho nekoupila. Ne z lakoty, ale protože ti ho, bráško, nemůžu zabalit pod stromeček. Pro tebe by svou cenu měl. Ten vykulený medvídek představuje vzpomínku na naše společné dětství a to už, žel, žádnou hračkou nepřivolám zpátky. Ani tebe.

A tak přestože medvěd zůstal za výlohou krumlovského vetešnictví (ostatně, medvědi do Krumlova odjakživa patřili), způsobil, že jsem si na tebe s láskou vzpomněla. Nic mě to nestálo a přitom to zahřálo stejně jako svařák.