10. Vzdálené úložiště

V některých oblastech jsem dost nedůvěřivá. Například nevěřím, že se o mé soukromé informace někdo cizí postará lépe než já sama. S tím přesvědčením jsem se dívala na nabídku cloudů, které před lety vtrhly do elektronického světa. Někdo, koho neznáte, vám tvrdí, že "za pouhých x měsíčně zcela bezpečně uchováme vaše cenná data a jako bonus k nim budete mít kdykoli a odkudkoli přístup". Na neznámé místo a neznámému správci klidně svěřte své soukromí. Pracovní dokumentaci, fotky, videa, poštu… "A abyste si to mohli nezávazně vyzkoušet, malé objemy dat vám v našem spolehlivě zabezpečeném úložišti uchováme dočista bezplatně!"

Ty nabídky jsem považovala za drzost. Zaprvé nevím, proč bych někomu cizímu měla svěřovat své soukromí, zadruhé přístupnost těch dat je přeci jen závislá na funkčnosti internetu, potažmo elektrické sítě. Stačí vichřice, energetický kolaps nebo hackerský útok a je po legraci. 

Jenže binární kód je potměšilá věc, jedničky se velmi snadno proměňují v nuly. Stačí mechanická porucha externího disku a už si své elektronické fotky neprohlédnu. Žádné médium není dostatečnou zárukou, že obrázky nezmizí. Jelikož trpím nutkavou potřebou tvořit životní archiv, nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že mi vlastně nevadí, když na to vzdálené úložiště nemám žádný vliv. Po několika zničených flashkách jsem si dala říci. Jediné důležité bude pamatovat si, kam jsem co uložila (naneštěstí existuje mnoho možností) a potom ještě přihlašovací jména a přístupová hesla k tomu všemu. Celou sbírku datových souborů, desítky papírových fotoalb a rodinných kalendářů, která mě usvědčuje z bláznovství. Z marné námahy, z plýtvání časem, z usilování o nesmrtelnost.

A pak mi do světa virtuálních informací spadla bomba. Co jsem napsala výše, se začalo jevit jako malichernost. O uchování důležitých dat totiž bylo dávno postaráno, aniž bychom si to uvědomovali. Představte si, že v sobě nesete úložiště, které vypráví o tom, odkud jste se vzali, kdo je vaše pramáti a jak vaši příbuzní mohli domigrovat až na území, kde žijete teď. Vždycky jsem cítila silný vztah ke svým předkům a také zodpovědnost za své "oko na řetězu života", který je potřeba předat dál. A došlo mi, že nemusím hnout ani prstem, aby po mě něco zůstalo. Tedy, ne prstem, jen dělohou. Stačí mít děti, pokud možno alespoň jednu dceru. Dočetla jsem se o zkoumání mitochondriální DNA, která díky své stabilitě umožňuje ženám vystopovat vlastní původ až k jedné ze sedmi zakladatelek mateřských genetických linií, reálné ženě, která žila v Evropě skutečně velmi, velmi dávno, ještě před všemi nám známými civilizacemi. Koho to zajímá, nechť si vyhledá něco o genetickém určení původu předků a nechá si metodologii vysvětlit od odborníků.

Úžasné je, že ta informace je k dispozici, aniž by člověk musel skladovat plný archiv foliantů. Svůj nejvlastnější harddisk nosíme živě v sobě v nesčetných vydáních a předáváme ho dál nezávisle na veškeré elektronice.

Byla jsem fascinovaná, když jsem po odběru DNA (jednoduchý stěr z ústní dutiny) obdržela složku s výsledky. Stálo tam, že patřím do haploskupiny H a mou pramátí je "Helena", která kdesi na samém západě Evropy, snad na území dnešní Francie, žila přibližně před 23 - 28.000 lety. Aha, haha… že by odtud moje vášeň pro Bretaň a její pobřeží?

Vzhledem ke své náboženské výchově chápu, že pro řadu lidí je to nepřijatelná představa. Začnou odpočítávat lidské rodokmeny podle biblických řetězců jmen a dostanou se k tomu, že svět není starší než dejme tomu 6 tisíc let. Nemám v úmyslu to nikomu rozmlouvat. Mě fascinuje ta geniální jednoduchost. V našich buňkách je otisk člověka, který nám předal štafetu. A v těch jeho je zase otisk jeho předka. A tak pořád hlouběji a hlouběji do minulosti. Navzdory všem vichřicím, kolapsům civilizací, válkám, stěhování národů, morovým epidemiím a nesčetným náhodám. Není důležité, čím přesně se ti lidé zabývali, podstatné je, že měli děti a tak se mimoděk stali nesmrtelnými. Zálohovali svoje klíčová data do externího úložiště, na které už nebudou mít vliv. A pak se o ta data postará někdo, koho už nebudou znát…

Nevím, jak vás, ale mě to uklidnilo.