10. Ticho, vítr a terakota

V posledním týdnu se můj život ještě zpomalil. Je to zcela sváteční zpomalení, protože jsme si poprvé dopřáli dovolenou u moře v září, nezatíženi rytmem školního roku u svých dětí ani u sebe. Žádná velká exotika, jen vlídné zemědělské Toskánsko, žádné světoborné objevy, ale naše známé kamenné casale na kopečku, kam jsme v předchozích letech jezdívali mnohokrát. Nechlubím se, jsem vděčná.

Už nepotřebujeme vidět všechny místní pamětihodnosti, tísnit se v ulicích Florencie, Pisy nebo Luccy. Prostě tu jsme, koupeme se v ještě teplém Tyrhénském moři, sluníme se na světlém písku, jíme dobré jídlo, čteme si a povídáme, dopřáváme si odpolední siestu, hodně spíme. Později odpoledne zajedeme do některého z náhorních městeček na báječnou zmrzlinu (člověk se při výběru nemůže splést), pokoukat, co je kde pěkného a třeba na večeři. Tím je vyčerpán celý program i my.

Dům na samotě, který obýváme, je určitě mnohokrát přestavovaný, jak v průběhu staletí měnil účel. Zčásti z cihel, zčásti z místních kamenů, mnoho z nich nese stopy pravěkého moře. Na stěnách najdete zkameněliny mořských tvorů, vrostlé skořápky mušlí a ledačehos jiného. Jisté však je, že je to recyklovaný dům. Před dvěma tisíci lety totiž na samém vrcholku tohoto kopce stála malá osada Etrusků. Ještě jsou tam pod ostružiním a trnkami zřetelné stopy jejich staveb. Všude na okolních políčkách a loukách se nacházejí ošumělé terakotové střepy, které barevně splývají se zemí (bez obav, žádné místní muzeum o ně nestojí, je jich tu prostě moc). A není nejmenších pochyb, že stavitelé dnešního casale použili jako stavební materiál právě kameny z rozpadlých etruských budov. Jen hlupák by se s nimi štrachal do kopce, když si nahoře může nabídnout z toho, co už tam leží.

Kouzlo toho starého domu je značné. Obklopují ho vzrostlé borovice s korunami jako obrovskými slunečníky a řady mnohametrových špičatých cypřišů střídajících se s nízkými keři oleandrů. Díky tomu ve kteroukoliv denní hodinu najdete stín, ve kterém se dá odpočívat.

A teď to nejlepší. Uvelebíte se na lehátko s knížkou nebo bez ní, na mírné zářijové sluníčko nebo do teplého stínu a zaposloucháte se. Jsou slyšet jen tři zvuky:

1. Vítr, jak tiše šustí nad zemí, větvemi a trávou.

2. Cikády na borovicích, které pořádají úžasně rytmizované cvrkání prokládané dramatickými pauzami.

3. Konipásek, který poskakuje opodál a sem tam začiřiká nebo pípne.

NIC DALŠÍHO.

To nádherné ticho spolu s výhledem na krajinu, kterou v dálce lemuje moře, je lékem. Na spěch, na stres, na obavy z budoucnosti. Tady je to vidět jak na dlani. Lidé krajinu obývají a proměňují a stejně jako přišli, tak i odcházejí. Přiznat si svou omezenost v čase je osvobozující. A zatímco člověk je pryč, zůstává krajina se svými kameny, větrem, živočichy a rostlinami... a sem tam nějaký ten hliněný střep.

Mimochodem, knížka, kterou si čtu v lehkém závoji borové vůně, je od Miroslava Bárty a jmenuje se Sedm zákonů. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají. Moc dobrá.

Až ji dočtu a tahle pohodová dovolená skončí, budu se zase těšit, jak se vydám mírným zpomalením vpřed.